Aby člověk přežil šikanu, není třeba být záměrně vychytralý jedinec, stavět vlastní impérium moci a kontaktů, hromadit materiální blahobyt pro případ nouze a mít doma zbrojní průkaz. Spíše pracovat na všech úrovních společnosti s filozofií efektivního života, řešit absence lidskosti a pozitivních hodnot v mezilidských vztazích. Šikana v posledních letech představuje klíčový celospolečenský (celosvětový) a generační problém. Dostává se do popředí zájmu empirických výzkumů a nálezů metod řešení zejména ze strany oborů: psychologie, pedagogika, psychoterapie, sociologie, kriminologie. Odhalení šikany není rychlou a snadnou procedurou. Její zmapování a nápravu problematizuje mnoho faktorů. Prvotní zkušenosti s šikanou nemusí oběť ani dlouhodobě postřehnout. Navíc, nejčastěji se jí stává jednotlivec s předpokladem vyloučení možnosti vytvořit pozitivní koalici s ostatními za účelem podpory, solidarity a lepší průkaznosti usvědčení agresorů. Následkem je minimalizace věrohodnosti výpovědi ze strany oběti, které často nikdo nevěří. Naopak, paralelně s šikanováním, dochází k nárůstu agresorů v důsledku predestinačních mechanismů (tj. šikana se dostává do dalších navazujících rovin působnosti agresorů) a k upevnění jejich skupinové soudržnosti. To má svoji funkci, nejen pokud jde o realizaci útoků, ale zejména také z hlediska strategie krytí, retušování, mlžení, povinné mlčenlivosti veškerých aktivit a osobností agresorů. Prokázání šikany úporně odolávají všichni zúčastnění aktéři. Jeden kryje druhého (případně i pod trestem, většinou společným všem), čímž udržují další vrstvu mocné dominance nad obětí a mají v procesu jejich odhalení náskok. Rovněž se neustále “učí“ od své oběti z hlediska volby dalších kroků. Jejich zločin bývá v tomto smyslu velmi dobře organizovaný a takticky detailní. Naproti tomu samotná oběť často nedisponuje tzv. objektivními informacemi, neb projekt šikany: 1/ kompletně probíhá za zády oběti, která netuší co se děje 2/ oběť se nachází ve stavu přímé traumatizace, což komplikuje spolehlivost její výpovědi. Proto je v současnosti rovněž na straně agresorů preferován psychický hyenismus před fyzickou agresí, která je snadněji prokazatelná. 3/ často je pro oběť složité diferencovat co vůbec šikana je, a co už není. Zhoubná pozůstalost agresorů je v mysli a těle oběti zjevná jako dlouhotrvající stopa nepříjemných vjemů, ve kterých šikana často působí v určité časové distorzi jako všudypřítomná. Ve snaze potlačit vlastní strach a využít strach druhého někdy vzniká oboustranné propojení i závislost mezi agresorem a obětí. Nebo sama oběť považuje agresora za vysokou autoritu, vůdce, rádce, dobrodince, životní vzor, oprávněného řešitele vzniklé situace. Úderné jádro agresorů ovšem může být i veřejným postrachem pro ostatní v duchu „kdo není s námi – je proti nám“. S těmito a jinými skutečnostmi je nutné při odhalování šikany odborně počítat a aplikovat dostatečně průkazné alternativy jejího usvědčení. Prokázání šikany dospělých agresorů (na rozdíl od dětské šikany) je více strategicky náročnější na práci s informacemi vzhledem k různým úrovním moci, specifikám životního stylu, subkulturním a narativním zákonitostem, projevům jazykových a komunikačních diskurzů, terminologii určitých kontextů, nesymetrii nadřízenosti a podřízenosti a podobně. Ty mohou (ve verzi nesprávných dekódování) způsobovat nebezpečné účelové šíření dezinformací a zkreslených dojmů v odborném, ale i laickém posuzování druhého v rovině rádo by kamarádských vztahů, pletich a „službiček“ typu: „ty mně – já tobě“. Za velmi zákeřnou lze považovat kombinaci technokratického myšlení a institucionální moci, kdy dochází k závažnému narušení originální koherence lidského příběhu s jeho osobnosti. Totožnost jedince se totiž z hlediska jeho psychosociálního jednání děje v permanenci: 1/ dialektického vztahu dvou rovnocenných entit - mezi existencionální identitou (poslání, představy, vůle, reflexe, seberealizace, talent, láska, nitročasovost...) a substancionální identitou (otisky, datum narození, adresa, DNA, geny, stopa v blátě, plomba v zubu…). Na osobní identitu nelze pohlížet pouze z jedné její dimenze a staticky 2/ přirozených mentálních procesů individuálního hledání – nalézání, odmítání – smíření, přerodu - stability, náhlé vrženosti do situace – postupné adaptace... sebe samého. Přijetí této filozofické premisy vyžaduje detailní zkoumání identity člověka a jeho příběhu v rovině fenomenologické hermeneutiky – tedy: CO je realizováno JAK ? Agresoři jednají naopak často dogmaticky v duchu tzv. mocných, kdy se oběť pod optikou morální slepoty a egoismu stává jejich jakýmsi samozřejmým „zákonným majetkem“, se kterým mohou disponovat jako s „věcí“, tj. oběť se pro ně stává Nikdo. V business, politickém a drogovém kontextu šikana v krajním případě funguje na tvrdém hierarchicky - autoritativním přístupu v propojení na mocenské/úřední funkce. Je profesionálně zákeřná s prvky více méně zřejmé mafianizace/mafie. Mezi funkčně typické, a již historicky tradiční participace agresorů, patří například justiční – policejní - vládní – exekuční a podobné propojení mocí. Představuje typ sociální interaktivní bouře mocných, tvrdé hry a úporné štvanice za účelem totálního zneškodnění oběti. Medializace často působí v postižení a nápravě šikany spíše jako destruktivní prvek v nutnosti zachování celkové mlčenlivosti, ochrany oběti a svědků. A naopak orientuje veřejnost na úpěnlivé hledání viníka. Agresora směruje k taktice využití dalšího záměrného úniku (dez)informací proti oběti. Cílem medializace je, logicky vzato, rovněž zasáhnout co největší zájem a sledovatelnost veřejnosti (případně vyvolat senzaci), která se stává jistým implantátem v interakčních konfiguracích agresor – oběť. V tomto smyslu dochází často ze strany médií i k vykrádání životních příběhů a duše obětí (co by psychosociálního osobního vlastnictví) až k roztavení individuální či firemní identity v přímém přenosu bez nároku na povolení. Oběť je tak k dispozici všem dle momentální libovůle jejich úsudků. Obdobně zamezují efektivnímu odhalení šikany i procesy bonzování, kdy vzniká šikana svědků pod trestem a třenice mezi agresory navzájem, kteří se bojí vypovídat pravdu a jejich odpor proti odhalení expanduje. Tato skutečnost se stává dostatečně živnou půdou pro: a/ zkreslování situací, ve kterých agresoři usilují zvrátit realizovanou šikanu na výmysl, psychiatrickou diagnózu nebo dokonce zákeřný úmysl na straně oběti a za b/ působením pozic tzv. fiktivních svědků, kteří jsou úmyslně nasazeni místo reálných. Dalším faktorem, který komplikuje restaurování problémových kontextuálních poměrů, relevantní nápravu agresorů a rekonvalescenci obětí je, že následkem šikany je i častý syndrom „can“/mohu. Tj. ti, co byli v minulosti v jistém stavu podřízenosti a usurpování, se chopí moci v destruktivní verzi realizování nápravy. Dochází k situaci, ve které mnohý, kdo byl traumatizován, má potřebu si svévolně vykompenzovat svoje příkoří na (domnělém) agresorovi, čímž dochází k další šikaně, dramatickému očerňování a trestné aktivitě. Častým opakem a nesprávným přístupem v řešení je ovšem i bagatelizace,kdy je šikana úmyslně zlehčována a zaměňována za pouhou ironii, černý humor, neškodné legrácky, vtípky, výplody mysli v podobě konspiračních teorií, dobrý trénink přežití a jinak. V tzv. profesní deformaci je šikana nesprávně definována jako nezbytná pracovní operace, například v podobě opakovaných nátlaků na jedince v duchu detailního dodržování předpisů, odpovědnosti, přesnosti, nutnosti neustálého monitorování, dodržování pracovního tempa a objemu povinnosti se zvýšenou kontrolou, spojenou s okamžitými sankcemi. Bývá rovněž mylně obhajována jako životní ideologie a progresivní vývoj člověka a společnosti, ve které přirozeně a právem vítězí silnější a chytřejší. Život je definován jako boj a trénink typu – „co tě nezabije, tě posílí“. Tj. mezi agresory se často takto šíří názor, že úmyslné poškozování druhého a zlo se mohou stát jistou zákonnou oprávněnou normou ve zjevném i skrytém jednání člověka, ve kterém macchiavelisticky řečeno „účel světí prostředky“. Psycholog, psychoterapeut, pedagog – výchovný poradce, andragog, personalista, manažer může velmi efektivně zasáhnout do nevhodných interakčních schémat ideologií a komunikací. Dát empaticky najevo svůj zájem o životní perspektivu všech zúčastněných. Postupně vést oběti i agresory k přestrukturování jejich myšlení, cítění a chování vzhledem k specifikám jejich osobností a fungování daného kontextu. Není však rozhodně žádoucí řešit šikanu v přímé bezprostřední konfrontaci podezřelých agresorů s obětmi. Nápravě šikany se věnují (kromě přímo funkčně zainteresovaných jedinců v postiženém prostředí) zejména mnohá odborná specializovaná pracoviště (policie, sociálně právní služby, organizace se zaměřením výhradně na šikanu, poskytující komplex odpovídající pomoci), dále pak psychologické a pedagogické poradny, které nabízejí erudovanou psychoterapeutickou pomoc v rovině individuálních sezení i skupinové terapie, kde oběti mohou společně sdílet svoje zkušenosti a prožitky. Značnou účinnost a spolehlivost v potírání šikany vykazují i specializované programy, projekty a akce na bázi osvěty, prevence a řešení pro děti a mládež ((až 50% snížení šikany, např. Olweusův program/OBPP, Hradecký školní program, ZIP) a dospělé (andragogické a personální programy v rámci edukativní péče o mezilidské vztahy ve firmách a organizacích). Projekty v oblasti výchovy a vzdělávání pro širokou veřejnost, týkající se práce s informacemi a dezinformacemi v mediích, na sociálních sítích a vůbec v životě. Dále pak edukační akce podporující komunikaci založenou na asertivních modelech chování člověka, směřující současně k progresivním sebereflexím a vlastní korekci jednání, včetně autocenzury. Svoji důležitost sehrává i účast na různých kurzech a školeních osobního rozvoje. Antistresové a motivační programy pro firmy a širokou veřejnost za účelem zvyšování psychické a fyzické odolnosti proti stresu/stresorům. K uschopnění jedince i skupiny v odolávání šikaně významně přispívají také kurzy fyzické sebeobrany, systematické tréninky ve fitcentrech založené na zvyšování fyzické kondice pod vedením zkušených profesionálních trenérů, kteří připravují svoji práci s klienty se zřetelem k jejich individuálním potřebám, požadavkům a podmínkám života. Efektivní zpracování, redukce a vyloučení šikany z chování člověka vyžaduje také zaměření na kultivaci pozitivního myšlení a prožívání. Různé workshopy, přednášky nabízejí v tomto smyslu získat konkrétní zkušenosti i zážitky z tzv. prožitkových metod a technik, které učí člověka pracovat s vlastními emocemi a vnitřní energií.
Život je láska. Šikana je absence lásky. Je to systematická psychotraumatizace, dehonestace lidské bytosti a znásilnění identity jedince/skupiny /oběť/ ze strany jedince/skupiny /agresor/. Pokud člověk nedokáže adekvátně čelit šikaně na pozici hrdiny, dostává se automaticky do pozice oběti. Šikana má formu a průběh strategicky propracovaného individuálního i organizovaného zločinu....
DK