Do jisté míry jsem již zmínila, že regenerace sil je předpokladem k dobrému výkonu v práci, a ten naopak k různým možnostem relaxu. Pouhé „nicnedělání“ je ztrátou času, ve které se člověk zviditelňuje jako neschopný. Odpočinek je přece individuálně realizovaným mixem různorodých aktivit v širokém slova smyslu se subjektivně hedonickým prožitkem za účelem regenerování psychických a fyzických sil. Pocity osobního provinění v době relaxu zažívají poměrně frekventovaně workoholici, kteří odpočívat zpravidla vůbec neumějí. Jsou závislí na práci v určité podobě své výkonnosti, která je pro ně sebe-potvrzením, tj. určuje, za koho se mají považovat. Bez práce/výkonu jsou Nikým. Jako cestu, dostat se z tohoto velmi nepříjemného stavu, volí zase práci/výkon, aby dosáhli svého opětovného domnělého sebe-potvrzení. Postupně dochází k velké vyčerpanosti, psychickému vyhoření, fyzickému opotřebování a neschopnosti radovat se ze života. Je to pohyb v bludném kruhu. V takovém případě pomůže jen psychoterapeut. Pro pocity osobního štěstí a spokojenosti v životě je důležité se naučit v sobě pěstovat primárně spíše repertoár vjemů (aktivit), které přinášejí tzv. nezávislý individuální psychosociální zisk, tj. investovat do subjektivních zážitků/prožitků v každodennosti, nikoli do statusově požadovaného chování a výkonnosti podle skupinových norem a materiálních statků ve smyslu jejich hromadění. Učit se vtiskovat okamžikům jejich vzácnost, originalitu, nesamozřejmost. Nacházet smysl a význam pokud možno ve všem, co člověka potká. Kultivovat kreativitu, v níž je možné jednu „věc“ vidět mnoha způsoby, čímž se náš život stává bohatším a rozmanitějším.
DK