Na potřebu a možnost mít druhého, co by partnera v dlouhotrvajícím vztahu, poukazují naše vzájemné sympatie - láska: sdílet oboustranně své zážitky/zkušenosti, myšlenky a emoce - plodit a přijímat s odpovědností potomky - zakládat rodinu jako semknutou pospolitost s určitým životním stylem a standardem - mít zájem znát a řešit vespolek dobré i zlé - opečovávat a kultivovat sebe a vztahy k druhým. Není to tedy primárně potřeba sexuality, mentální a fyzické podpory či důvěry nebo existenčního zabezpečení. I když klasický rodinný model má v tomto své historicky genetické opodstatnění. V singl životním stylu by jedinec v těžkých dobách pravěku, starověku, středověku sotva přežil. A možná leckdo z nás má tendenci dodat – i v dnešní době, o to více, kdy je společnost převážně orientovaná na konzumní potřeby a hodnoty. Jsme naprogramováni nejen k vzájemnosti, co by párovému životu, ale zcela pragmaticky i k materiálně existenční tvorbě a dělbě, které se však mají v partnerství realizovat s respektem k jisté relativní kompatibilitě nesymetrických hodnot v rovině chování i prožívání. Např. muž pracuje ve firmě a žena pečuje o domácnost, muž absolvuje pracovní schůzky a žena zajišťuje výchovně vzdělávací rozvoj dětí apod. a naopak, tj. žena i muž se seberealizují ve svých časově i obsahově rozdílných pracovních, ale i relaxačních aktivitách a současně tím utvářejí významově a smysluplně jeden funkční partnerský/rodinný celek. Individuálně a intrapsychicky rozdílně, tzn. každý po svém, vnímáme a realizujeme se vzájemnou akceptací i tutéž aktivitu, i když ji vykonáváme partnersky společně nebo rozděleně. Aby nás měl někdo rád, je třeba mít rád sám sebe. Má-li někdo v tomto svoji mentální nerovnováhu, vztah mu může pomoci najít lásku i k sobě. Partnerství však nemá likvidovat osobnostní nezávislost, která je kvalitnější, když se právě máme sami rádi. Ve vlastní nezávislosti a přiměřené sebe-lásce je rovněž efekt interpersonální přitažlivosti a vnitřní síla ke zvládnutí eventuální partnerské nevěry, aniž by došlo k zániku vztahu. Je také důležitým zdrojem nejen pro zájem, ale i případný nezájem o druhého v rámci rozchodových a rozvodových fází. Citovým přilnutím totiž synchronizujeme své osobnosti, a v případě partnerského nezdaru, kdy dochází k postupnému odpoutávání, se projeví tím větší abstinenční příznaky, čím více nedokážeme fungovat jako samostatné bytosti. Osobnostní samostatnost je patrná již od prvních okamžiků v seznamovacím procesu. Mimochodem, existuje dnes vůbec první rande v tradičním pojetí? Vlivem sociálních sítí dochází k výměně mnohých informací do posledních detailů, emocí, vizuálních dojmů ve formě slovní i obrazové zprostředkovanosti. Často potom následuje při setkání v reálu jistá forma kontaktní a intimní akcelerace. V tomto smyslu je však dobré mít na paměti, že servis dat o druhém – fotky, konverzace, videa, databáze sms zpráv dostatečně nenahrazují realitu. Tzn., že skutečnou párovou kompatibilitu osobností muže a ženy jen imitují do jisté míry mediálně zkreslenou optikou. Při on line kontaktu se jedná převážně/spíše o intrapsychické „bodování jednoho druhým na škále vhodný – nevhodný“ a svoji komerční sílu má i určitý počet lajků, fanoušků, přátel i anonymní role a virtuálně sdílená atmosféra. Z hlediska vztahových myšlenkových prekonceptů se v podstatě kategorizují dvě seznamovací skupiny zaměřené na: a/ životní plány, budoucí úspěch, kariéru, vysoký životní standard b/ subjektivní užívání si života v každodennosti. Tyto skupiny se mohou dále profilovat na ty, kteří do sebe investují v rámci různých sebe-rozvojových aktivit či edukačních projektů (sport, kultura, vzdělávání, péče o zdraví, image, práce) a na ty, kteří proplouvají spontánněji životem, nebo navazují krátké vztahy a sbližují se, kde se dá. Frekvence náhodných sexů zpravidla nevede k žádnému kvalitnímu partnerství, právě tak jako kamarádství vyúsťující v záměr mít partnera na život. Oboustranně sdílená realita nemusí ještě zákonitě vést k partnerské vzájemnosti a lásce, a nese v sobě riziko, že absence romantického kontaktování a randění s postupným probouzením citů si najde svoje místo v jiné etapě lidského příběhu. Vztah je totiž jako psychosociální jev definován a podmíněn určitými biologickými a sociálně vývojovými zákonitostmi fungování člověka s individuální působností v jeho životním příběhu. Partnerství je rovněž aktuálně součástí širšího kontextu: rodového a společenského, které mají svoje sociální normy, a z nich plynoucí hodnoty, potřeby, stereotypy, zvyklosti, ritualizace a předsudky. Někdy se vyplácí (pokud možno) si ujasnit sami v sobě: zda chceme život zpestřit jen prázdninovou romancí, momentálním flirtem nebo aspirujeme na dlouhotrvající vztah. V tomto smyslu může být také interpersonálně variabilně pohyblivá např. kategorie chronologického věku dle data narození. Ten se individuálně značně diferencuje od mentálního věku, stupně vitality vč. chování a prožívání, zdravotního stavu, fyzické kondice, celkového image apod. Abstrahujeme-li zcela od věku (co by kritéria výběru) partnera, je třeba si určitě uvědomit, že pro tvorbu vztahu není žádoucí lapit druhého do pavučiny manipulativních taktik a iluzí o sobě a druhých,týkajících se veškerých životních skutečností. Vztah je pak zpravidla velmi stresující, často tabuizovaný a démonizovaný, kdy strach, obavy i nároky žijí samy ze sebe a expandují do bujných fantazií, nekonečných úzkostí i falešných nadějí. Např. starší muž může vzbuzovat v ženě ochranu v materiálním zabezpečení a ve své personě. Starší žena určitě nenajde v mladším muži zdání i realitu mladistvějšího image a životního stylu, úspěšnosti, životních zkušeností – nýbrž logicky vzato – již v iniciační fázi budování vztahu postupně dochází ještě k většímu opačnému efektu. K tomu přistupuje často tlak okolí a obavy z budoucnosti. Taková žena si může připadat ještě mnohem starší, než ve skutečnosti je, o to více, čím se snižuje poté mužovo sebevědomí. To je rovněž často nižší také v případě viditelně společensky a pracovně úspěšnější ženy. Principiálně řečeno minimalizace charakterové, profesní, zájmové, věkové, společensky statusové, vzdělanostní, majetkové... osobnostní rozdílnosti (včetně míry uspokojování z toho vzniklých potřeb) má v tvorbě vztahu svoje výhody. Vzniklé konfliktní stavy, krizové fáze vztahu a psychické újmy s tím spojené je důležité řešit nejlépe s odborníky v oblasti psychoterapie a poradenské i klinické psychologie. To, co se jeví jako katastrofa může být odrazovým můstkem pro pozitivní vývoj vztahu nebo jiné životní perspektivy.
DK