To má vícero rovin pochopení. Za prvé: je třeba na individuální úrovni rozlišit provozování sportu jako pohybovou aktivitu ve smyslu profesionálního nebo zájmově volnočasového soupeření, a jako individuální způsob relaxu/regenerace duševních a fyzických sil. V tom je velký rozdíl. Co je tedy pro člověka tou potřebnou relaxační pohybovou aktivitou? V čem tkví jeho výhra? V porážce soupeře anebo v získané rehabilitaci organismu? Našim cílem je přece regenerace/relax co by osobní vítězství ze hry, chcete-li. A toto zacílení určitě předpokládá i jiné provedení našich reakcí v rámci pohybových aktivit, jiný způsob myšlení a prožívání. Za druhé je nutné si uvědomit svůj přístup k druhému. Stereotypy vnímání a šablony chování (ve sportu nevyjímaje) jsou produktem tradovaných zvyklostí určitých statusových parametrů, které jsou také adresné k výkonnostním požadavkům dané referenční skupiny a zpětně ovlivňují obraz nás samotných. Mají původ mimo jiné i v různých frustracích (třeba z pracovního prostředí), v nichž byla blokována agresivní reakce a posléze je přenášena na jiný objekt, nebo i vůči sobě samému. Chci tím říci, že již zmíněná změna úhlu pohledu, je také o hranicích, nejen uvnitř sebe, ale vůči druhým v rámci určitého kontextuálního chování. V tomto je člověk sám sobě prioritou bez ohledu na vnímání a úsudky ostatních, nikoli však na úkor druhého. A za třetí: rovněž sama práce by neměla být prvotně chápána jako bojiště na bázi „vítěz – poražený“, dominovat by měla seberealizační spokojenost a osobně vnímaná úspěšnost v rámci efektivní kolegiality.
DK