Pro zdravější, šťastnější a odolnější život je důležité si dopřát čas pro sebe. Je to váš intimní prostor, ve kterém se nemusíte nechat pohltit každodenností, stresovat životními úkoly s časovou náročností a odpovědností, řešením vleklých pracovních témat beze smyslu, ale i zabývat nefunkčně mnohými přátelskými a rodinnými starostmi a radostmi. Tj. v ten čas se specializujete sami na sebe. Smyslem je dát šanci hlubšímu sebepoznání, sebeprosazení, seberealizování a jiným dosud plně neuvědomovaným skutečnostem, které do vašeho života patří - a zároveň v něm chybí. Uchopit svůj časoprostor je cestou k tomu, jak vzít život do vlastních rukou. Napadá vás, kde ten časoprostor pro sebe vzít?
1. Izolované bytí. Určitě je fajn, když vládnete variabilními časoprostorovými možnostmi: můžete si libovolně dovolit spočinout někde ve svém koutku doma - třeba při knize, filmu, poslechu hudby. Nebo se toulat jen tak krajinou a inspirovat se barvami a tvary přírody. Realizovat pro sebe akce typu wellness a spa pobyty, relaxovat a meditovat, zdravě se stravovat. Odstartovat procedúry osobní mentální hygieny, nechat v sobě probudit různé edukativní a zábavné zájmy, provozovat volnočasové pracovní nebo kulturní aktivity a sportovní tréninky. Nemusíte však obětovat tělo, abyste si zachránili duši. Neb cílem není (jen) konkrétní explicitní výkon ani absolutorium požadovaného životního stylu a standardu, ale hlubší nález a prožitek sebe sama. Jistou výhodou i nevýhodou těchto akcí je, že představují poněkud separované útočiště před světem. A mysl a naše jednání po návratu do běžného života velmi často začnou fungovat opět nevhodně v původním zajetém režimu. Jako když něco nasadíte a zase sundáte. I dokonalý program s kvalitním odborným průvodcem (lektor, trenér, psychoterapeut, psycholog, pedagog, nutriční poradce, léčitel) a sebevětší inspirace, aktivita a nadechnutí dokáží brzy uhasnout, pokud neprojdete unikátní kombinací představ-zážitků-získaných dovedností v propojení s individuální realitou vašeho života. Mentálně prolomit epizodicky rámovanou zkušenost a vnést ji do aktuálního dění je tudíž nezbytností.
2. Čekání na budoucnost. "Teď na to není čas, ale jednou si ho na sebe udělám, začnu žít naplno a opravdově." Mnohý z nás se již určitě setkal s takovým / obdobným přístupem k životu: možná tehdy, až bude dostavěný dům, nebo zajištěna lukrativní práce, odrostou děti, zhubnete a zkrásníte, až si najdete toho správného partnera... Odsouvací praktiky všeho druhu znamenají většinou nikdy nezačít, žít životní příběh někoho jiného, nebo začít a brzy skončit. Motivace s dobrým úmyslem a odhodlání ke změně se po čase překlenou v pocity osobních selhání, výčitek nebo vinění druhých. I kompletní akční plán se nezdaří, je-li vnímán jako pouhý nástroj k budoucnosti. Fyzická a psychická aktivita v podstatě takto produkuje prožitkovou prokrastinaci pozitního vnímání a realizování sebe sama v časoprostoru vašeho života, který uniká skrz prsty někam do budoucnosti v nadějích lepších zítřků. A protože naděje umírá naposledy, nese v sobě rizika doživotního prokrastinování konstruktivního přijetí sebe sama.
3. Vzpomínky na minulost. Člověk nedokáže žít jen v přítomnosti. V každé vzpomínce je obsažen vztah k sobě a důležité zpřítomnění kontinuity konkrétního životního příběhu. Tzv. "fotografická paměť" dokáže rekonstruovat podrobně i velmi komplexní situace, neboť je zrakovou, sluchovou, čichovou a jinou modalitou. Deformace vzpomínky jako takové, i vzhledem k našemu aktivnímu fungování v reálné skutečnosti, pak vzniká tím, že je prožívána v nových aktuálních souvislostech. Vzpomínání lze tedy klasifikovat jako druh představy rekapitulující obsah, který vychází z minulé zkušenosti a má schopnost na sebe vázat další představy (asociovat se). Navíc eidetické obrazy mohou být téměř ostré a živé jako vjemy. To současně vede k různým sebeklamům i zkresleným nazíráním na přítomnost. Například, jak to bylo dříve lepší - jednodušší život zaplněný mládím, zdravím, láskou, energií, větším výběrem možností... možná celým světem, který ležel u nohou. Člověk poněkud automaticky za a/ uvažuje o stárnutí jako o redukci života, chátrání těla, ztrátě image, svěžího ducha a krásy. A právě to, mimo jiné, také za b/ přispívá k tomu, že si nereálně vybavuje zkreslené vzpomínky s vytěsněním právě těch negativních, co by únik před přítomností, a tudíž i před sebou samotným. Obojí způsob uvažování vytváří sebedestruktivní komplement, kterým si ukrajujete další díl svébytného časoprostoru ze života. Reminiscenční návraty / představy mají sice svoji velmi užitečnou funkci pro naše fungování a rehabilitaci psychiky, ovšem do té doby, než je začnou brzdit a ničit. Životem získaná moudrost v ten moment roztaje do neproduktivního nostalgického balastu a sebe / zaobírání se něčím stále dokola bez konkrétního užitku. Následkem mohou být i deprese a úzkosti z nedostatku schopnosti se adaptovat na aktuální změny, jež nám život už sám o sobě servíruje non stop. Náš vlastní časoprostor se odehrává v permanenci rozhodování v přítomnosti neustálých změn. A každá naše aktivita, zkušenost, prožitek představuje současně i akt rozhodnutí o sobě samém.
4. Svět představ, fantazií, imaginací a fikcí. Nejen vzpomínkové představy, ale i představy jiného druhu, různé fantazijní obrazy a fikce kompenzují, doplňují a jinak spoluvytvářejí náš život. Pozitivně i negativně. Jejich zdrojem je konfrontační napětí v naší psychice s danou momentální nebo předpokládanou životní situací. Představy se rovněž modifikují v nové fantazijní útvary, ve kterých se již stírá jakákoliv adresnost k reálné skutečnosti. Fantazie nezahrnují aspekty tzv. objektivního světa. Překračují jej až do transcendentálních významů. Je to dispozice, proces i produkt, který obsahuje nové myšlenkové struktury, vizuální obrazy a prožitkové účiny. Současně však rovněž slouží k hlubšímu pochopení a prožití vnějšího realného světa. Každý originální počin kohokoliv je v podstatě spojen s tvořivou fantazií. Umělecky nadaní jedinci však disponují mnohem více živou / barevnou představivostí. Význam fantazií a imaginací bývá v životě člověka velmi podceněn či nedoceněn, zejména se to projevuje v ryze racionálních a technokraticky pojatých přístupech. Metody řízené imaginace mohou však výrazně v tomto smyslu ovlivnit efektivitu našeho jednání i hlubší prožitkovost. Fikce nebo-li zdání, na rozdíl od představ, je navíc klamná a tvoří pseudorealitu. Může v sobě zahrnovat účelové prvky skryté manipulace, racionálního kalkulu či konfabulace na úrovni až chorobné představivosti. Jde o smýšlenky určitých faktů, nahrazujících nebo vyvracejících skutečnost.
5. Denní snění co by věčné plánování. Být dobrým plánovačem a vizionářem má určitě své nesporné kvality. Cíle pozitivně regulují naše jednání. Průšvih nastává v momentě, kdy plánovací aktivity vytlačují ze života vlastní realizaci a vše ostatní. Člověk se začíná oddávat procesům denního snění a jeho fungování ustrne u představ, kterými negativně ovlivňuje současný stav osobního a pracovního života. Snění je rovněž výrazně propojené s emocemi, zejména v projekcích osobních přání, tužeb a v různých očekáváních. Zdrojem pro snění často bývají i vleklejší životní frustrace. A stavy snění tak kompenzují nerealizovanou potřebu, např. slávu, dostatek peněz, společenský status, cestování, moc, lásku, výkon, krásu, existenční jistoty a jiné. Denní snění tak může vytvářet poměrně bohatý vnitřní svět příjemných situací, ve kterých vystupujeme jako idealizovaní hrdinové, zpravidla s identifikací k dobovým trendům. Obsahem snění nemusejí být ovšem jen narcistické prvky (záliba v sobě samotném) o osobní úspěšnosti a spokojenosti, ale i hlubší kvality vlastních introspekcí vůči určité korekci reality. Jsou-li představy, fantazie, snění, fikce v přemíře, odsouvají nález vlastního aktivního časoprostoru stranou a mohou uvěznit člověka doslova do bludného kruhu neproduktivního života.
6. Časoprostor "teď a tady".Umět jej zachytit z nabídky každého dne. Nebýt cizincem ve vlastním bytí může znamenat na okamžik se zastavit "tedˇa tady" a chytit přítomnost do své mysli, srdce a rukou. Ale také se učit žít v jejím náruči neustále, tj. existovat s akční pozitivní odhodlaností vůči všemu, co přichází do našeho života.Otevřít duši však nestačí - je třeba realizovat. V širokém slova smyslu jde o kreativní solitérství v rámci životního sebeprojektu v kontextu se společenským či sociálním děním, zákony na škále extroverze - introverze a vlastních svobodných voleb různých participací. Být svůj s ostatními, učit se spoléhat primárně na sebe, což se nevylučuje s možností požádat o pomoc a porozumění druhého. Nejde o jakési přiznání slabosti či nedostatečnosti, spíše o vytvoření efektivní spolupráce z individuálně slabých / silných stránek a konkrétních dispozic zúčastněných. Respektovat osobnostní rozdílnost a umět se k něčemu progresivnímu propojit. Konfrontovat se společně s danou skutečností pro pozitivní cíle. Téměř ze všeho lze vytěžit cennou zkušenost a posunout se dále ve svých soukromých i pracovních tématech. Nevzdávat se svého JÁ. Být ve svém časoprostoru - znamená zanechat ve všem svoji příchuť, autorství, stopu, tj. nebýt v zajetí různých manipulací, nefunkčních norem, stereotypů a předsudků, negativních srovnávání, soutěžení, kopírování a hodnocení ze strany druhých i v sobě samém. Zaostření na vědomí vlastní hodnoty a nález svébytného časoprostoru v každé vteřině života není o tom, zachumlat se do sebe nebo naopak expandovat až na úkor ostatních, ale více svět sdílet, hledat impulsy proti rutině, učit se empaticky naslouchat, nabízet mezilidskou lásku a tvořit novou skutečnost. Minimalizovat jakékoliv bezpráví, povrchnost a zlé úmysly. Psycholog, psychoterapeut a výchovný poradce může být v tomto procese účinným a chápavým zprostředkovatelem.
DK